Povídka měsíce: Dívka s jantarovými vlasy (Kristína Tomíčková)

„Je to už týden a stále tomu nerozumím,“ povzdechl si můj mistr, když jsem mu dočetl ranní poštu. „Určitě jsi to poslal na správnou adresu?“

„Ano, mistře, jak jste mi řekl: Galería Clave, ulice Chirinos 5, Córdoba,“ odpověděl jsem nervózně a na čele mi vyrazil pot. 

„Tak proč ještě nepřišla žádná odpověď?“

„Možná se zpozdila doprava nebo jim příprava výstavy trvá déle, než mysleli,“ potil jsem se už i pod nosem.

„Dám jim ještě den a potom napíšeš urgentní telegram s dotazem, co se tam, pro Kristovy rány, děje!“

„Ano, mistře. Pokud nepřijde do zítra odpověď, nadiktujete mi telegram.“ Co nejtišeji jsem vytáhl kapesník a důkladně si otřel celý obličej. 

U Óscara Calderóna jsem byl zaměstnán necelý rok. Jako nepříliš nadaného (bývalého) studenta umění mě fascinoval jeho cit pro detail a rozhodl jsem se u něj na letní stáži něčemu přiučit. Po necelém měsíci ale už bylo zřejmé, že k talentu tohoto velikého umělce, nebo kteréhokoli jiného malíře, se nikdy nepřiblížím. A to i přes fakt, že můj učitel byl zcela slepý. Tvorba, jakož i osobnost, toho nevidomého génia mi však učarovaly natolik, že jsem se rozhodl v jeho službách zůstat alespoň jako pomocník, jako jeho oči. Psal jsem a předčítal jsem mu telegramy, četl noviny, knihy i osobní dopisy. Nahrazoval jsem mu jeho nevidoucí zrak ve všech činnostech běžného života. Až na jedinou věc. Na malování. Mistr, ač již více než deset let zcela nevidomý, ani po ztrátě zraku na umění nezanevřel. Tvořil teď dokonce mnohem impulzivněji než v dobách své mladosti. Náměty čerpal z desítek let starých vzpomínek a na plátno je přenášel s ohromující precizností. Barvy měl na paletě seřazené vždy v tomtéž pořadí, znal přesné rozměry plátna a v prostoru svého obrazu se orientoval se stejnou jistotou, s jakou se pohyboval po místnostech vlastního domu. Až po dokončení díla se mě víceméně ze zvyku zeptal, co na obraze vidím. To aby si potvrdil, že se mu zase povedlo namalovat přesně to, co viděl v mysli. Zkrátka, na jeho obrazech nebylo možno poznat, že je maloval slepý malíř. I když přiznávám, že mistrovi svědčila také doba, v níž tvořil, neboť v módě byl právě takzvaný kubismus, který nějakou tu jednoduchost v tvarech nejen přehlédl, ale vlastně i uvítal. 

Ten necelý rok jsem považoval za možná nejlepší svého života. Potom přišel třináctý březen. Den, který navždy přetrhal moje klidné spaní a kvůli kterému jsem o týden později stál v ateliéru mistra Óscara Calderóna a potil se i na místech, o nichž neslušno hovořit. Třináctého března totiž mistr právě dokončil svůj poslední obraz. A byl to obraz výjimečný. Mého (bývalého) učitele konečně pozvali na výstavu do Córdoby, kde mělo jeho dílo vůbec poprvé viset v hlavním sále a nikoli pouze v předsálí, to jest v lepším případě u šatny, v horším u toalet. Obrovskou radost mi kalilo jen to, že z galerie si poslali pouze pro jediný obraz. Můj mistr, na rozdíl ode mne, na sobě zklamání nedal nijak znát a na tom jediném obraze si dal skutečně záležet. Když udělal poslední tahy štětcem, poslal si hned pro mne, ač musel vědět, že tou dobou pravidelně svačívám. S dobře maskovanou nevolí jsem vzal svůj zpola nedopitý hrnek mléka, do úst strčil poslední sušenku a vypravil se do ateliéru. 

A zůstal jsem oněměn. Mistr právě ze stojanu sundával to nejkrásnější plátno, jaké jsem v jeho tvorbě kdy viděl. Položil jej na stůl tak, že sluneční paprsky právě dopadaly do jantarových vlasů koupající se dívky a dodávaly kapkám na jejích ramenou dojem skutečné, chladné stříkající vody. V pozadí se k tyrkysovému hlučně burácejícímu vodopádu slétávali ptáci, ti nejzářivější zelení papoušci. Nebe dávalo tušit, že je teprve brzké ráno. Byl jsem tím výjevem zcela očarován. A tu jsem si všiml, že dívce se cosi odráželo v očích. Je to nebo není to kakadu? uvažoval jsem zasněně. A v tom se to stalo. Natáhl jsem se pro obraz a samým úžasem zapomněl, že v ruce stále držím hrnek svačinového mléka. Nedalo se tomu už zabránit. Hutná bílá tekutina okamžitě vyšplouchla a z dívky s jantarovými vlasy se v okamžiku stala beztvará vybledlá hmota, něco na půl cesty mezi smetanou a máslem. Vodopád krvežíznivě pohltil ptáky a spolu s nimi se rozlil do modrozelené bažiny. Jen nebe zůstalo růžovožluté, snad možná o něco bledší. Sem tam ho zahalily těžké bílé mraky. 

„Co se stalo?“ vyhrkl můj mistr, když uslyšel to čvachtnutí. „Rubéne, co se stalo?!“ křičel, protože já se zmohl pouze na bezradné funění.

„Nic se nestalo, mistře! Chtěl jsem se podívat na ten krásný obraz a vylil jsem po stole hrnek mléka. Ale jen tady v rohu, nebojte. Nic se nestalo. Je to opravdu nádherný obraz. Nejkrásnější.“

„Ty nemotoro! K smrti jsi mě vyděsil. Jestli mi ten obraz zezadu navlhne, tak si mě nepřej! A popiš mi, co vidíš.“

Jsem příšerný lhář. Když se snažím lhát, ústa se mi z nervozity zkřiví do falešného úsměvu a dostávám tik do levého oka. Nic takového naštěstí slepý malíř nikdy vidět nemůže.

„Namaloval jste krásnou ženu, mistře. Jantarové vlasy, koupe se nahá, v pozadí se k vodopádu slétají zelení papoušci. Nebe je ještě růžovoučké, bude to ráno. Voňavé letní ráno,“ popisoval jsem svému (bývalému) učiteli to zátiší s pudinkem u bažiny. 

„Ano, přesně takhle jsem to viděl ve snu,“ odpověděl mi spokojeně slepý malíř a začal si svlékat svou ateliérovou zástěru. „Tak to zabal, připiš k tomu zdvořilostní dopis, že jsem vděčen, že u nich budu vystavovat, že se jedná o obraz s názvem… Jak by se to mohlo jmenovat, Rubéne? Vodopád? Dívka z jantaru? Ta, kterou jsem miloval? Co myslíš? Nikdy nevím, jak to nazvat.“

Z představy, že mistr tento obraz pojmenuje „Ta, kterou jsem miloval“ a potom jej pošle na výstavu do Córdoby, se mi udělalo mdlo. „A co Skřivánčí ráno? Víte, jak jsme se bavili, že je to brzké ráno a…“ 

„No to by šlo. Nakonec, název je to poslední, co si lidé budou pamatovat z obrazu, jako je tento, že? Tak ho pošli i s tím dopisem a udělej to ještě dnes, rozumíš?“

„Samozřejmě, mistře. Udělám to hned.“

Když jsem však s obrazem v podpaží došel do své pracovny, došlo mi, že jsem v koncích: Jak to mám, u všech svatých, poslat do galerie v Córdobě? Mohl jsem zkusit rychle přemalovat mistrův původní obraz sám. Vzpomněl jsem si ale na své dřívější malířské pokusy a tento nápad rychle zavrhl. Mistr byl nevidomý, to ano, nechtěl jsem však, aby si o něm mysleli, že i slaboduchý. Mohl jsem jej zničit a mistrovi říct, že ho ztratila kurýrní společnost. Ale to by zase vedlo k vyšetřování, zvlášť když si mistr u svých děl zakládá vždy písemná potvrzení o tom, že kurýr obraz převzal. Mohl jsem místo něj poslat jiné mistrovo dílo. Jenže to by se zase dočetl v kritice, že jeho malba „Dobytka na letní pastvině“ sklidila úspěch a možná by pojal podezření, zda se skutečně hovoří o dívce s jantarovými vlasy. Situaci jsem musel vyřešit ještě ten den, jak jsem slíbil, a proto mi nakonec nezbylo, než si uplést vlastní oprátku a ten obraz poslat do Córdoby prostě tak, jak byl. Počítal jsem s tím, že jakmile vyjde pravda najevo, mistrovi se omluvím a poté si sbalím kufry a odjedu třeba na druhý konec světa. Kamkoli, jen ne tam, kde mají papoušky a vodopády. Marné je plakat nad rozlitým mlékem, pomyslel jsem si hořce.

Uplynul ale týden a z galerie se nikdo neozval. Naplňovalo mě to planou nadějí, že se obraz možná přeci jen ztratil. Když jsem se ale chystal připravit telegram, jak jsme se s mistrem dohodli, zaklepala na mě kuchařka, že naopak jeden telegram přišel. Z Córdoby. 

Opět se mi udělalo na omdlení.  Otevřel jsem složené psaní a s bušícím srdcem si sám pro sebe četl: 

„Vážený mistře! Váš obraz dorazil v pořádku. Je ohromný! Bude viset hned uprostřed hlavního sálu! S úctou E. López, Galería Clave.“

Vůbec jsem tomu nerozuměl. Jak se někdo může odvažovat pověsit takový obraz doprostřed hlavního sálu? A potom mi došel ten druhý, hrůzostrašnější, význam onoho sdělení: Obraz dorazil, bude vystavován, a tedy bude po vernisáži i předmětem kritiky, která možná vyjde v některých z uměleckých novin, které mistr odebírá. A já mu je budu muset předčítat.

Čeho jsem se tak obával, to se stalo hned třetí den po vernisáži. Měsíčník El Arte moderno vydal obsáhlou reportáž z výstavy v Córdobě a neopomněl zmínit ani mého mistra, slepého malíře Óscara Calderóna. Na moment jsem uvažoval o tom, že všechna periodika o umění, která v následujících dvou měsících přijdou, prostě spálím a mistrovi řeknu, že jejich tiskařské domy rovněž lehly popelem, pročež se jim nedá ani telefonovat. Bohužel, nebyl jsem v našem domě první, kdo si reportáž z Córdoby stihl přečíst. Můj plán se sabotáží tedy shořel sám. 

„To, co se tam píše, to je dobrý, ne?” spustila na mě kuchařka Ester, když viděla, že tím měsíčníkem divoce listuji. „Říkaj´, že pan Calderón ohromil celou Córdobu a že fronta na jeho obraz se táhla až do faux pas.“

„Foyer, Ester,“ odpověděl jsem mechanicky. 

„Jedno nebo druhý. Ale je to dobrý ne? To pán určitě nečekal.“

Ten na rozdíl ode mě možná i jo, pomyslel jsem si. „Ester, pánovi ani slovo. Odnesu mu ty noviny jako překvapení až po obědě.“

Po obědě jsem litoval, že jsem ranní přednes z novin odkládal. Situace se totiž mezitím ještě zhoršila. Kromě El Arte moderno nám kurýr přinesl také El Andaluz, týdeník o dění z Anadaluzie, a El Pitoresco, což byl dvouměsíčník orientovaný výhradně na výtvarné umění. V obojím nechyběla zmínka o mistrově (nebo spíš mém) žluto-modro-zeleném výtvoru. A stejně jako v El Arte moderno, i v těchto dvou dalších mistra bezuzdně chválili, ba přímo vynášeli do nebes. 

„Calderónovo pozdní období je zatím to nejlepší, co jsme od tohoto génia viděli,“ hlasitě jsem polknul.

„No jen čti dál,“ pobízel mě spokojeně můj mistr.

„Sevilský malíř konečně opustil své zajeté koleje, které jej nakonec svazovaly více než tělesná vada, a vydal se do říše fantaskních…“

„Jak fantaskních? Já nenávidím to, čemu říkají fantaskní umění! Co to zase vymyslel ten… Kdo to napsal, Rubéne?“

„Luis Montilla, je to nějaký kritik z…“

„Luis Montilla! To jsem si mohl myslet! Ale tohle si zapamatuj pro svoji vlastní uměleckou kariéru, Rubéne: Luis Montilla je hovno a hovnem zůstane! Čti dál.“

„Způsob, jakým zkombinoval zlatavé odstíny s tyrkysovou, nemá v umění obdoby. Tu připomínají dívčí vlas, tu lány obilí s bouřkovým nebem v pozadí. A díváte-li se na obraz vzhůru nohama, připomene vám jezero letního jitra, včetně těch štěbetavých…“

„Cože? Přečti to znova!“

„Způsob, jakým…“

„Ale ne tohle! To s tím obrazem vzhůru nohama, asi jsem špatně slyšel.“

„A díváte-li se na obraz vzhůru nohama, připomene vám jezero letního jitra…“ 

„On se na nahatou holku s vodopádem dívá vzhůru nohama?!“

A tak to šlo i s dalšími kritikami. El Andaluz navíc zdůraznil, že autor díkybohu opustil již okoukané ostré tvary a namísto opakujících se jednotvárných postav vsadil na eleganci přírodní katastrofy. El Pitoresco zase poznamenal, že „erodující pláž ještě nikdy nevypadala tak uvěřitelně a přitom neskutečně“. Můj mistr odfrkl něco o idiotech, zamknul se v ateliéru a po zbytek dne s nikým nepromluvil. 

Pátý den po zahájení výstavy mi Ester, ta zvědavá potvora, přinesla další telegram. El Norte de Castilla, největší španělský deník, žádal, aby mohl o mistrovi napsat článek. Propotil jsem opět celou košili, než se mi s tikajícím levým okem podařilo Ester namluvit, že El Norte de Castilla jsou zlomyslní odmítači umění, co chtějí našeho společného zaměstnavatele pouze zesměšnit a že ten se proto o jejich zájmu nikdy nesmí dozvědět. 

Šestý den se u nás ohlásil kurátor muzea umění z Madridu a doslova žadonil, aby si na něj mistr udělal pár minut času, neboť by rád vystavoval jeho novou snovou sérii. Můj (bývalý) učitel se s tím chudákem rozloučil poněkud nevybíravě, když po něm hodil domácí pantofli se slovy „Doprdele, já žádné „představy ryby u dna“ nikdy nemaloval a ani nebudu!“ 

Osmý den, když se s mistrem nechal telefonicky spojit i jeho konkurent, a proto úhlavní nepřítel, Pablo Picasso, aby mu poblahopřál ke zcela novému uměleckému procitnutí a vyzdvihl zejména jeho cit pro znázornění jarního deště v irské zátoce, se slepý malíř rozplakal. 

Tehdy jsem si začal balit všechny své věci, neboť jsem pochopil, že je konec. Zničil jsem mistrův obraz, zatajil mu to a navíc ho ještě poslal na výstavu. Tam sice sklidil světový úspěch, no zároveň z mistra udělal přesný opak toho, kým chtěl být a kým ve skutečnosti i byl. Říkal jsem si, že jako nevidomý navíc nikdy nebude moct své jméno očistit, protože neví, co to vlastně namaloval. Uslyšel jsem z ateliéru rány a uvědomil jsem si, že to můj zoufalý idol bije hlavou do zdi z žalu nad tím, že jeho velké dílo zůstalo navždy nepochopeno. Pospíšil jsem si proto, abych mu mohl vysvětlit svůj zločin a potom navždy odejít. 

Když jsem vběhl do ateliéru, k mému úleku mistr vůbec nebil hlavou do zdi, nýbrž snažil se kladivem rozbít svůj stojan.

„Mistře! Počkejte, co to děláte?“

„No hurá že jsi tady, volal jsem asi desetkrát. Pomoz mi!“

„Nerozbíjejte to, mistře. Ještě ne, vy ještě namalujete velké věci!“ nesnažil jsem se ani skrývat, že pláču.

„Já to přece nerozbíjím. Vzpříčilo se mi tam plátno, tak se ho snažím z toho krámu vytlouct.“

„Počkejte, máte to tady zaseklé“, chopil jsem se sám kladiva. A zatímco jsem sundával vzpříčené plátno a hledal, kam ho opřít, chystal jsem si první větu svého velkého přiznání.

Mistr mě však předběhl.

„Mám nápad, víš? Nejdřív mě trochu rozhodilo, že nikdo nepochopil Dívku s jantarovými vlasy. Bál jsem se, že už neumím malovat jako dřív. Že už jsem slepý i vnitřně. Ale ty jsi přece viděl na obraze dívku s vodopádem, že jo?“

„No, viděl, jenže musím vám něco…“

„No a tak jsem si řekl: Když oni nerozumí tobě, tak zkus rozumět ty jim!“

„Mistře, počkejte, musím…“

„A tak teď začíná nové období. Budu malovat to, po čem prahnou. Dám jim ty jejich severské pohromy, ryby pod vodou, mořem ohlodané pláže a bouře v ječmeni. Víš, napadlo mě, že možná já jsem byl ten omezený, ten, co se vracel jen ke starým vzpomínkám. Slepý malíř, co maluje to, co viděl před třiceti lety, je jistě geniální. Ale ještě geniálnější je slepý malíř, co maluje to, co neviděl nikdy. To budu teď já.“

Byl jsem zase jednou ohromený schopnostmi svého (bývalého) učitele, ale pořád tu mezi námi byla ta nevyřčená pravda. 

„Mistře, promiňte, ale musím vám něco říct. Ten obraz dívky…“

„Dost už s tím obrazem, Rubéne! Právě jsem ti řekl, že začíná nové období. Fantaskní, jak by řekl ten všivák Montilla. O té jantarové couře už nechci ani slyšet! Nachystej mi barvy a štětce, jdu malovat!“

Rezignovaně jsem udělal, co po mně chtěl. Nachystal jsem nové plátno, štětce, barvy ve správném pořadí a nakonec mu našel a uvázal zástěru. Celou dobu jsem si u toho říkal, že je to naposled, že pojedu večerním vlakem pryč, daleko. Nejspíš zpět domů k rodičům do Toleda. 

Když jsem byl na odchodu a loučil se v duchu s vybavením milovaného ateliéru toho velikána, ještě na mě zavolal:

„Rubéne, a zeptej se Ester, jestli by mi sem mohla donést hrnek mléka,“ a usmál se tak potměšile a současně smířlivě, že jsem se dlouze a hluboce zastyděl. 

Ten večer zůstalo ve vlaku do Toleda jedno místo prázdné.