Když za Tamarou zapadly těžké dveře Machovy kanceláře, zůstala ještě chvíli stát a zhluboka oddechovala. Krev jí splašeně vířila tělem a v chaotické bitvě myšlenek bylo nemožné se vyznat. Vytáhla tedy alespoň telefon a na večer si napsala připomínku: zavolat mámě.
Kancelářské židli korporátního zaměstnavatele dala vale už před několika lety. Od té doby kolem velkých firem krouží a zkouší získat něco z jejich lákavého obratu pro sebe. V přímém prodeji nalezla představu volnosti, snad jaksi navazující na dávnou dobu zářivě barevných vlasů a vzdorovitě vytrčených prostředníků. Ze zkrocené, oplocené a pravidelně stříhané ovce se stala svobodnou šelmou. S očima těkavě snímajícíma okolní džungli naoko líně vykračovala světem a když zahlédla prudký pohyb, byla připravena vyrazit, skočit, zatnout drápy a prodat.
Začínala s krásou. Kamarádkám a bývalým kolegyním prodávala nové oči, rty i celé obličeje. Stala se garantkou jejich bezchybné pokožky a dokázala je přesvědčit i ke komplikovaným soustavám přípravků na vlasy, ačkoli její vlastní dready uznávaly nanejvýš kopřivový šampon jednou za měsíc. Když to v sobě objevila, chtěla jít dál. Učila se, jak vyčíst nevyslovená lidská přání z pohybů očí, držení rukou či způsobu sezení. Ve své brašně brzy nosila nezbytnou zásobu těch nejběžnějších, často překvapivě obyčejných věcí, které vlastně není důvod nekoupit. Navštěvovala náhodné podniky a se svou neodolatelnou nabídkou rozptylovala znuděnou obsluhu či přímo hosty. Oslovovala lidi na zastávkách autobusu. Škádlila důvěru. Vypadala tak alternativně, že hodně lidí ji považovalo za opak neupřímných úlisných obchodníků. Ráda si o sobě myslela to samé, ale ve slabších chvilkách uznávala, že se stává jednou z nich.
Tamara mířila stále výš a svou brašnu doplňovala o katalogy luxusního zboží. Studovala rozmary bohatých ředitelů chudých firem i podhodnocených správců nadnárodního kapitálu. Věděla, že odtud vyhazují i upravenější prodejce, ale ta výzva ji dráždila. Překonat předsudky lidí v drahých oblecích pro ni bylo cennější než samotný zisk z transakce. Nebo ne?
Proniknout do příslušných pater, za dveře lidí, kteří rozhodují o balíku peněz, jehož část přece patří jí, se však Tamaře nedařilo. Armáda telefonních operátorů, recepčních a sekretářek byla bdělá a ona ani nedostala příležitost svádět vinu na to, jak vypadá.
Jen velmi neochotně tak začala kroužit kolem svého bývalého zaměstnavatele. Díky starým kontaktům tam tušila určitou šanci a majitel a generální manažer poradenské firmy Mach & partners byl její poslední šancí. Kdysi pro něho pracovala na pozici, která byla bezpečně mimo jeho rozlišovací schopnost. Tušila něco o jeho zájmech a připravila mu velmi speciální nabídku. Ale dostat se k němu do kanceláře vyžadovalo ještě tvrdou dřinu se sluchátkem, několik naléhavých lží a prohnaných úskoků a také jednu lidskou oběť v podobě dávné kolegyně na recepci. Jakmile však konečně dostala termín schůzky, věděla, že se nenechá jen tak vyhodit, i kdyby nakonec měla prodat vlastní matku.
„Za kolik?“
Roztřesený vesmír se sesypal, složil se zpátky v pevnou strukturu a překvapená Tamara najednou spatřila, že dnes odpoledne něco prodá. Rychle převíjela v hlavě svůj pečlivě naučený nenucený proslov, aby zjistila, jakou nabídku předložila jako poslední.
„Víte, ta sbírka středověkých anglických mincí měla vysokou hodnotu už před sto lety, takže…“
„Mě nezajímají staré anglické peníze.“
Mach mrkl a v tom nesmírně pomalém pohybu byla rozvážnost, která se vztahuje k samotné věčnosti. Víčka udržel zavřená jen o něco déle, než je obvyklé, ale dostatečně dlouho na to, aby se Tamara začala sama sebe ptát, co se za nimi asi odehrává.
„Mě zajímá, za kolik prodáte svou matku.“
Tamara si na vylekaný obličej rychle nasadila usměvavou škrabošku. Opravdu to řekla nahlas, nebo jí ten had prostě přečetl myšlenky?
„Teď tedy nevím, jestli se ptáte vážně, to bylo samozřejmě jenom takové rčení, úsloví, něco jako…“
„Vážená dámo.“ Desítky let pečlivě budovaná pevnost trpělivosti se zachvěla v základech a na zem dopadly kusy omítky. „Vy vůbec nemáte představu, jakou hodnotu má každá minuta mého času, kterou tady s vámi trávím. Kdybych chtěl žertovat, našel bych si k tomu významnější lidi, než jste vy. Já dnes ale žertovat nechci. Chci nakupovat. Nabídka padla a já se ptám na cenu.“
Na konferenčním stolku stály dvě sklenice vody a mezi nimi obdélníková miska s bramborovými lupínky. Lehce prohnuté osmažené plátky speciálních hranatých brambor přesně zapadaly jeden do druhého. Mach dvěma prsty uchopil jeden z nich, zlehka jej položil na povystrčený jazyk a rozvážně dopravil do úst. Za sevřenými rty se ozvalo majestátní praskání hroutící se křehké klenby.
Tamara také nezahálela. Aniž by pohnula horní částí těla, vyměnila složitou soustavou krouživých pohybů polohu svých nohou. Místo pravé špičky se teď dotýkala země levou, pravý kotník lehce odpočíval na levé achilovce. Před očima spatřila rychlé zakmitání vlastních řas.
Nepochybovala o tom, že může vyslovit jakoukoli částku. Když se rozhlédla kolem, viděla, že ani matka by tu určitě nestrádala. Přesto na ni dolehla veškerá tíže poznání, že dnešní kořist ulovila ji. Uprostřed spálené savany se plaše rozhlížela a přemýšlela, co dál.
Pak se rozhodla.
„Víte, je to dobrá matka. Vždy mi nechávala volnost, ale zároveň byla k dispozici, když jsem potřebovala poradit, nebo jen utěšit. Do školy mi dělala svačiny a mohla jsem se těšit na teplou večeři, i když ji často musela přihřívat. Dělá vynikající sekanou a mramorovou bábovku. Dodnes mi ráda vypere a vyžehlí.“
Mach lehce kývl hlavou.
Tamara vytáhla z kabelky vizitku a propisku. Částku psala pomalu, jakoby se před každou nulou chvíli rozmýšlela. Ukazováčkem a prostředníčkem vizitku otočila a kolem misky s brambůrky ji posunula k Machovi.
Když za Tamarou zapadly těžké dveře Machovy kanceláře, zůstala ještě chvíli stát a zhluboka oddechovala. Krev jí splašeně vířila tělem a v chaotické bitvě myšlenek bylo nemožné se vyznat. Vytáhla tedy alespoň telefon a na večer si napsala připomínku: zavolat mámě.
Kancelářské židli korporátního zaměstnavatele dala vale už před několika lety. Od té doby kolem velkých firem krouží a zkouší získat něco z jejich lákavého obratu pro sebe. V přímém prodeji nalezla představu volnosti, snad jaksi navazující na dávnou dobu zářivě barevných vlasů a vzdorovitě vytrčených prostředníků. Ze zkrocené, oplocené a pravidelně stříhané ovce se stala svobodnou šelmou. S očima těkavě snímajícíma okolní džungli naoko líně vykračovala světem a když zahlédla prudký pohyb, byla připravena vyrazit, skočit, zatnout drápy a prodat.
Začínala s krásou. Kamarádkám a bývalým kolegyním prodávala nové oči, rty i celé obličeje. Stala se garantkou jejich bezchybné pokožky a dokázala je přesvědčit i ke komplikovaným soustavám přípravků na vlasy, ačkoli její vlastní dready uznávaly nanejvýš kopřivový šampon jednou za měsíc. Když to v sobě objevila, chtěla jít dál. Učila se, jak vyčíst nevyslovená lidská přání z pohybů očí, držení rukou či způsobu sezení. Ve své brašně brzy nosila nezbytnou zásobu těch nejběžnějších, často překvapivě obyčejných věcí, které vlastně není důvod nekoupit. Navštěvovala náhodné podniky a se svou neodolatelnou nabídkou rozptylovala znuděnou obsluhu či přímo hosty. Oslovovala lidi na zastávkách autobusu. Škádlila důvěru. Vypadala tak alternativně, že hodně lidí ji považovalo za opak neupřímných úlisných obchodníků. Ráda si o sobě myslela to samé, ale ve slabších chvilkách uznávala, že se stává jednou z nich.
Tamara mířila stále výš a svou brašnu doplňovala o katalogy luxusního zboží. Studovala rozmary bohatých ředitelů chudých firem i podhodnocených správců nadnárodního kapitálu. Věděla, že odtud vyhazují i upravenější prodejce, ale ta výzva ji dráždila. Překonat předsudky lidí v drahých oblecích pro ni bylo cennější než samotný zisk z transakce. Nebo ne?
Proniknout do příslušných pater, za dveře lidí, kteří rozhodují o balíku peněz, jehož část přece patří jí, se však Tamaře nedařilo. Armáda telefonních operátorů, recepčních a sekretářek byla bdělá a ona ani nedostala příležitost svádět vinu na to, jak vypadá.
Jen velmi neochotně tak začala kroužit kolem svého bývalého zaměstnavatele. Díky starým kontaktům tam tušila určitou šanci a majitel a generální manažer poradenské firmy Mach & partners byl její poslední šancí. Kdysi pro něho pracovala na pozici, která byla bezpečně mimo jeho rozlišovací schopnost. Tušila něco o jeho zájmech a připravila mu velmi speciální nabídku. Ale dostat se k němu do kanceláře vyžadovalo ještě tvrdou dřinu se sluchátkem, několik naléhavých lží a prohnaných úskoků a také jednu lidskou oběť v podobě dávné kolegyně na recepci. Jakmile však konečně dostala termín schůzky, věděla, že se nenechá jen tak vyhodit, i kdyby nakonec měla prodat vlastní matku.
„Za kolik?“
Roztřesený vesmír se sesypal, složil se zpátky v pevnou strukturu a překvapená Tamara najednou spatřila, že dnes odpoledne něco prodá. Rychle převíjela v hlavě svůj pečlivě naučený nenucený proslov, aby zjistila, jakou nabídku předložila jako poslední.
„Víte, ta sbírka středověkých anglických mincí měla vysokou hodnotu už před sto lety, takže…“
„Mě nezajímají staré anglické peníze.“
Mach mrkl a v tom nesmírně pomalém pohybu byla rozvážnost, která se vztahuje k samotné věčnosti. Víčka udržel zavřená jen o něco déle, než je obvyklé, ale dostatečně dlouho na to, aby se Tamara začala sama sebe ptát, co se za nimi asi odehrává.
„Mě zajímá, za kolik prodáte svou matku.“
Tamara si na vylekaný obličej rychle nasadila usměvavou škrabošku. Opravdu to řekla nahlas, nebo jí ten had prostě přečetl myšlenky?
„Teď tedy nevím, jestli se ptáte vážně, to bylo samozřejmě jenom takové rčení, úsloví, něco jako…“
„Vážená dámo.“ Desítky let pečlivě budovaná pevnost trpělivosti se zachvěla v základech a na zem dopadly kusy omítky. „Vy vůbec nemáte představu, jakou hodnotu má každá minuta mého času, kterou tady s vámi trávím. Kdybych chtěl žertovat, našel bych si k tomu významnější lidi, než jste vy. Já dnes ale žertovat nechci. Chci nakupovat. Nabídka padla a já se ptám na cenu.“
Na konferenčním stolku stály dvě sklenice vody a mezi nimi obdélníková miska s bramborovými lupínky. Lehce prohnuté osmažené plátky speciálních hranatých brambor přesně zapadaly jeden do druhého. Mach dvěma prsty uchopil jeden z nich, zlehka jej položil na povystrčený jazyk a rozvážně dopravil do úst. Za sevřenými rty se ozvalo majestátní praskání hroutící se křehké klenby.
Tamara také nezahálela. Aniž by pohnula horní částí těla, vyměnila složitou soustavou krouživých pohybů polohu svých nohou. Místo pravé špičky se teď dotýkala země levou, pravý kotník lehce odpočíval na levé achilovce. Před očima spatřila rychlé zakmitání vlastních řas.
Nepochybovala o tom, že může vyslovit jakoukoli částku. Když se rozhlédla kolem, viděla, že ani matka by tu určitě nestrádala. Přesto na ni dolehla veškerá tíže poznání, že dnešní kořist ulovila ji. Uprostřed spálené savany se plaše rozhlížela a přemýšlela, co dál.
Pak se rozhodla.
„Víte, je to dobrá matka. Vždy mi nechávala volnost, ale zároveň byla k dispozici, když jsem potřebovala poradit, nebo jen utěšit. Do školy mi dělala svačiny a mohla jsem se těšit na teplou večeři, i když ji často musela přihřívat. Dělá vynikající sekanou a mramorovou bábovku. Dodnes mi ráda vypere a vyžehlí.“
Mach lehce kývl hlavou.
Tamara vytáhla z kabelky vizitku a propisku. Částku psala pomalu, jakoby se před každou nulou chvíli rozmýšlela. Ukazováčkem a prostředníčkem vizitku otočila a kolem misky s brambůrky ji posunula k Machovi.
Když za Tamarou zapadly těžké dveře kanceláře, zůstal Mach ještě nějakou chvíli sedět v prázdné místnosti. Koukal na papírek na stole a myslel na tu dlouhou cestu, která ho přes všechny propasti a překážky dovedla až sem. Stálo to za to. Konečně bude mít matku. Svou vlastní matku.
***
Poznámka: Více podobných povídek, které vznikly během mých kurzů tvůrčího psaní, najdete zde.