Janino tělo vjíždělo pomalu do obrovského stříbrného tubusu, ležela v klidu, ruce i nohy připoutány, pravidelný, hluboký dech. Na sobě nemocniční košili tzv. andělíčka. Materiál se změnil, místo bavlny něco jako lehký pijákový papír, ale bolest nemocného těla vsakovat neuměl. Chladné nerezové lůžko ji studilo do holého zadku. Neuvěřitelná technika a uvnitř vyděšený, ponížený pacient na hranici lidské důstojnosti, nebo za ní? Asi zemře s holou prdelí tak, jak přišla. Matčino teplé krvavé lůno nahradí chladná septická „raketa“, ticho místo křiku, slzy radosti, slzy smutku…
Trpělivě čekala, až se ten pojízdný chodník, vlastně ležník, zastaví a její tělo začnou bombardovat tisíce jehel, špendlíkový déšť. Teď je ta chvíle. Palcem zesílila hudbu, kterou si pro dnešek vybrala, na maximum. To, co mělo uklidňovat pacienta při nepříjemné hodinové proceduře, se stalo motorem. Zrychlila dech, mozek se plnil kyslíkem, prsty připoutaných rukou proměnila křeč ve zkřivené drápy, nohy ji brněly a najednou bylo ticho a ona letěla…
Záda se narovnala, plíce nasály ostrý chladný vzduch, něco ji natřásalo, zadek pořádně bolel. Otevřela oči, pod sebou frkajícího bělouše, před sebou hrad zabalený do červeno žluto zeleného podzimního roucha, kolem sebe skupinu jezdců čekajících na povel k další cestě. Byla královnou. Milovala to, velet, poroučet. Kdysi chtěla být moudrou panovnicí, ale stále častěji její divoká povaha uchopila žezlo pevněji, než by si přála, a pak stínala hlavy všem, kteří se jí znelíbili. Báli se jí. Ale dnes bylo vše zalito sluncem. Vraceli se z úspěšného lovu, čekala je hostina.
Sen se začal nečekaně rozplývat. Hlasy, které zaslechla, ji vracely do nemocnice. Ze všech sil zrychlila dech, vyplazený jazyk, tekoucí sliny, ale byla zpět, na svém hradě.
Kamenné chodby osvětleny desítkami loučí, shon připravované večeře, vůně pečící se zvěřiny, veselý hlahol ochutnávačů vína. Nořila se do příjemně teplé vody a nechala se hýčkat rukama mladého lázeňského, který omýval a masíroval její tělo. Chtěla být nejkrásnější. Od té doby, co pro sebe zavedla přednostní právo na všechny muže ve svém království, ji tyto koupele naplňovaly touhou a vzrušením, nikdo nevěděl, kdo bude milencem pro dnešní noc, ani ona ne.
Lehký dotek dlaně na rameni, konejšivý hlas: „Všechno v pořádku? Pro dnešek to máte za sebou. Tak zase příští týden. Jste moc statečná.“
Když Janě na jaře diagnostikovali rakovinu krve, po týdnu přemýšlení odmítla chemoterapii, nechtěla strávit zbytek života s hlavou v záchodové míse. Žila sama, málo důvodů k tomu prodlužovat si život za cenu nesnesitelných bolestí. Docházela pravidelně na výživové kapačky a žila dny, jak přicházely. Vztek a zloba, jediní stálí společníci jejího života, ji opustili. Jejich místo nahradilo takové podivně mírné a tiché štěstí. Přes silné dioptrie maskované cylindrickými skly viděla to, co nikdy předtím.
Před čtyřmi měsíci ji oslovil primář a nabídl ji účast ve vědeckém projektu. Ten spočíval v testování nového přístroje pro onkologické pacienty, kteří špatně snášejí chemoterapii. Vše jí důkladně vysvětlit, ale moc tomu nerozuměla. Pochopila jen to, že nádory se neničí na chemické bázi, ale její tělo bude pravidelně 1x týdně vystaveno nějaké proceduře, která je sice velmi bolestivá, ale jinak by se měla cítit dobře. Přijala, i když s obavami. Měla hrůzu z fyzické bolesti.
Kráčela pomalu předvánočním městem a nemohla se ubránit myšlence, jestli za rok… Rukama jako obvykle přejížděla po hladkých skleněných stěnách, které ji oddělovaly od okolního světa, byly tam, nic se nezměnilo.
Doma se chvíli natáhla, kůže ji pálila a motala se jí hlava. Pak usedla k tlustému zápisníku a pečlivě zaznamenávala dnešní „výlet“. Noc, na kterou se v něm připravovala, slibovala vášeň, ale hodina uběhla příliš rychle. Otočila na první stránku, kusé zápisky z první nečekané cesty, na kterou jí vyslal panický strach. Příště to zkusila znovu, ale chvíli trvalo, než objevila tu ideální kombinaci, rychlý dech, ohlušující hudba a zavřené oči. Od té doby „cestovala“ pravidelně. K údivu lékařů tu nepříjemnou léčbu milovala.
***
Tentokrát dorazila dříve. Přemýšlela, co by mohla udělat pro to, aby se vrátila na svůj hrad do chvíle, kdy ho před týdnem opustila. Vybrala si stejnou hudbu i barvu košile. Toužila po milování s mužem. Proč riskovat v životě, sen je bezpečnější. Zranitelnost je to, oč tu běží. Čas odváděl muže z její ložnice a se škodolibým úsměvem ryl do jejího srdce. Pak zmizel, roli léčitele neplnil. Zjizvené srdce je prý důkazem prožitého života, ale tak to necítila. Už dlouho si nenamlouvala, že ji muži opouštějí proto, že nemůže mít děti, opouštěli jí proto, jaká byla, nemilovatelná.
Sklepení na ni dýchlo vlhkým chladem přesto, že na stěnách svítily louče a v kovových koších hořely ohně. Hlasitý smích, otevřená ústa, chybějící zuby, opilecký dech. Všude plno potácejících se živočišností smrdících mužů. Jen kat a jeho pomocníci v červených kápích se pohybovali pevným krokem. Ona stála zády k vysokému dřevěnému kůlu, ruce i nohy pevně připoutány. Strach a panika, které se jí zmocnily, zafungovaly jako roubík.
Kat, který k ní přistoupil, ji jedním škubnutím roztrhl šaty, její nahota ale nevyvolala obvyklý hlahol, ztichlí muži se ani nepohnuli. Pomocníci ji pomalu uvolnili nohy a zvedli je do výše, roztáhli je od sebe. Pochopila. Kat jediným rychlým pevným pohybem vrazil hořící louč do jejího lůna…
Primář onkologického oddělení stál už skoro hodinu nehybně nad mrtvou pacientkou. Patolog, který tělo po selhání testovaného přístroje otevřel, tu byl s ním. Janiny vnitřní orgány proděravělé tisíci drobnými vpichy vypadaly jako sežehnuté ohněm. Ani jeden z nich něco takového nikdy neviděl.
***
Poznámka: Více podobných povídek, které vznikly během mých kurzů tvůrčího psaní, najdete zde.