Zámek konečně povolil a rezavé dveře k výčepu se s trhnutím otevřely. Jejich pohyb probudil masařku uvězněnou mezi dvěma skly výplně a vyzval ji k poslednímu zběsilému tanci, než spadne do vrstvy svých mrtvých kolegyň na dně okna.
Martin se ohnul a vsunul dřevěnou zarážku pod dveře. Spolu s ním se do malé hospůdky vetřel horký vzduch a mísil se s chladnou vlhkostí uvnitř. Byla cítit plíseň ze zdí a staré pivo.
Ty zkurvený dveře se jednou rozpadnou, pomyslel si a zaplašil vzpomínku na nadšení, které prožíval, když výčep přebíral. Plechové dveře chtěl vyměnit za nové ze dřeva stejně jako umakartové stoly a další výzdobu z osmdesátých let. Plánoval zvýraznit a doplnit to, co se mu zde líbilo. Masivní židle, klenuté stropy a podlahu z pálených cihel. Ale plán o opravené hospůdce a úspěšném podnikání ho zvolna přecházel a nyní, po půl roce provozu, už nemohl hospodu ani cítit.
Napůl vztekle, napůl unaveně hodil svazek klíčů na plechový výčep, pohledem se úspěšně vyhnul polici s alkoholem a vešel do kuchyňky oddělené květovanou plentou. Otevřel okno, aby vyvětral zatuchlý vzduch. Zbývalo zapnout světelný poutač pivovaru zavěšený v klenbě na řetízku a utřít stoly.
Chlazení zahučelo a Martin zápolil s reklamní zástěrou.
„Ty vole…,“ procedil mezi zuby, když se mu nedařilo uvázat uzel na zástěře. Ruce se mu třásly. Natočil se k zrcadlu za policí a v díře mezi půllitry sledoval, kde má konec šňůrky. Přibral. Na dvojité bradě měl třídenní strniště a na dálku rozpoznal i kruhy pod očima. Trochu zatáhl břicho a narovnal se. Poslední výspou mládí, na kterou byl ještě pyšný, byly husté černé vlasy střižené na Jágra.
Měl by se vrátit do Prahy a začít zase běhat, vypadnout z téhle díry. Jenže jak? K hospodě se dostal po revoluci. Oslovil ho jeden advokát, že jeho rodina před válkou provozovala výčep v městečku u hranic na západě Čech. Pokud chce, může být jeho, jen musí doplatit pár tisíc obci za vybavení. Dlouho tenkrát nepřemýšlel. Bydlel v podnájmu, utápěl se ve výčitkách, peněz nebylo nazbyt a vidina sama sebe jako úspěšného podnikatele ho lákala. Jenže po půl roce bylo všechno jinak. Výčep nevydělával, úspory dávno zmizely a zůstal jen dluh za vybavení kuchyně. Navíc se zdálo, že se mu v tomhle městě od začátku nic nedaří.
Křečovitě se usmál do zrcadla a rozhodl se, že to dnes bude jinak. Napne síly, bude úslužný a nebude vyhazovat hosty jen proto, že cucají jedno pivo dvě hodiny. Zkusí mít otevřeno až do konce a nabízet zboží, co to půjde. Vydrží další týden bez chlastu. Udělá, co bude v jeho silách. Když se chytne, do tří měsíců vydělá peníze na dluh a odejde odsud.
Uplynulo půl hodiny. Z rádia nezřetelně zněla dechovka, jediná stanice, která se tu dala naladit, ale nikdo zatím nedorazil. To bylo divné. Většinou hned s otevřením, v jedenáct přicházeli dva nebo tři důchodci a dali si svá první piva před obědem nebo místo něho.
Mohlo by to být tím počasím, že nikdo nejde. Dveřmi se valil horký vzduch a bylo vidět, jak se tetelí nad asfaltovou silnicí. Na začátek června bylo nezvyklé horko.
„Určitě je aspoň třicet stupňů.“
„To je, to jistě je,“ odpověděl mu pan Jungwirth, který se objevil ve dveřích. Martin si ani neuvědomil, že předtím promluvil nahlas.
„Pivečko?“ spíš konstatoval Martin a zvedl se ze židle v rohu za výčepem. Odpověď nebyla třeba. Pan Jungwirth si nikdy nic jiného nedal. Byl to obrovský chlap s velkým břichem a jeho hnědé manšestráky páchly močí. Ostatní hosté v jeho věku spíš chřadli a mlčeli, ale on se občas hlasitě zasmál. Vlastně by byl asi nejveselejší z hostů, kdyby z jeho smíchu nešel trochu strach.
Dnes mlčel. Zamířil ke svému místu v rohu u dveří pod nepovedený obraz Karlova mostu. S žuchnutím se posadil a zamyšleně se škrábal v plnovousu. Druhou rukou nervózně poklepával hranou pivního tácku o stůl.
Martin mlčky natočil pivo, otřel kapající pěnu rukou a zamířil k zákazníkovi. Jungwirth ani nezvedl hlavu od stolu, sledoval, jak se k němu pivo blíží, ale náhle přestal s táckem klepat o stůl. Ruka jako by mu zamrzla v pohybu. Martin musel vyndat tácek ze stojánku a už se chystal pronést něco peprného o čistotě stolů, ale pak si všiml, že Jungwirth celý zbledl a upřeně zíral za Martinova záda. Ve dveřích stál vysoký muž v černém klobouku a držel za ruku malého chlapce. Martin je ani neslyšel přicházet. Přimhouřil oči. Tmavá silueta dvojice se pohnula ze světla, oba vkročili do hospody a pomalu zamířili k výčepu. Martin se vydal za nimi.
„Dobré poledne, copak to bude?“ protáhl se kolem nových zákazníků, kteří se zastavili u věšáku, a ucítil slabý zápach zeminy a rzi. Starý muž jako by vůbec otázku nezaznamenal, pomalu sejmul z hlavy černý klobouk a pověsil ho na věšák. Držel ho jen dvěma prsty za horní lem a Martin si nemohl nevšimnout žlutých špičatých nehtů. Kůži na rukou mu pokrývaly jaterní skvrny. Sněhobílá košile kontrastovala s černou vestou a kalhotami.
Muž si uhladil rukou košili na břiše a přistoupil k výčepu. Pověsil si hůlku na okraj, zašmátral v kapse saka a položil na pult několik mincí.
„Jednu plzeň a jednu žlutou limonádu,“ řekl s mírným úsměvem a podíval se dolů. Až teď si Martin všiml, že před pultem stojí chlapec, který s mužem přišel. Skoro na něj zapomněl. Zpoza výčepu mu vykukovala jen hlava plná světlých vlasů. Zvědavě se koukal po regálech s půllitry a sladkostmi, až se jeho pohled zastavil na preparované hlavě štiky, která visela nad vchodem do kuchyně. Martin se ohlédl. Po vypouleném oku mrtvého dravce lezla dokola masařka. Blesklo mu hlavou, zda je to ta ze dveří, když bral z lednice limonádu.Zkušeně ji otevřel a poslal po vlhkém pultu k chlapci. Ten se po ní rychle natáhl, jako by mu ji chtěl někdo ukrást, a částečně tak odhalil voskovaný pytlík, který pevně svíral oběma rukama.
„Copak tam máš?” vypadlo z Martina.
Pytlík zašustil, jak ho chlapec sevřel ještě pevněji, mlčky si vzal limonádu a nespustil oči z preparované štičí hlavy. Žádná odpověď. Martin konečně zvedl hlavu ke starému muži a střetl se s pohledem jeho chladných očí. Bělmo měl nepřirozeně žluté. Vypadalo to, jako by se probudil a v kamenné tváři se na chvíli objevil úsměv, který ale k jeho očím nepatřil.
„Holuby,“ odpověděl za chlapce muž a jeho hlas byl ještě hlubší, než bývá u tak vysokých lidí obvyklé. „Mrtvé,“ doplnil na vysvětlenou.
Velkou rukou chlapce pomalu pohladil po hlavě, vzal hůl a pomalu vyrazil k nejbližšímu stolu štamgastů. Chlapec mlčky kráčel s plnou náručí za ním. Posadil se na kraj židle ke stolu naproti starému muži. Srkal limonádu a neustále sledoval štiku. Muž mezitím vytáhl sirky, cigarety bez filtru a se vžitým automatismem si zapálil.
Martin roztočil pivo pro Jungwirta a to hotové nesl starému muži. Kapající pěna nechávala stopu na cihlové podlaze. Ve stejnou chvíli se Jungwirth zvedl ze židle a přesedl si k muži s chlapcem. Jako by si šel pro cenu útěchy za poslední místo, nechtělo se mu.
Martin dal vařit vodu na kávu a potlačil myšlenku si k ní dát také panáka rumu. Zkusí další den nepít, věděl, že by to dopadlo špatně. Zvenku se ozval pištivý smích a hned za ním vstoupil do hospody pan Beníšek se svým kumpánem, kterému říkali Noha.
„Čest!“ zapištěl Beníšek na pozdrav, a Noha nic neřekl. Nikdy nic neříkal.
Martin nevěděl, jak se Noha skutečně jmenuje, stejně jako nevěděl, proč mu spíš neříkají Rypák podle nateklého fialového nosu. Beníšek nesl kostkovanou tašku s nákupem. Na vyzáblém malém těle měl navlečený tenký šedý rolák a předkus mu stáhl vrásčitý obličej do křečovitého úsměvu.
Dvojice přisedla ke štamgastům, ale vzájemnému pohledu do očí se vyhnuli. Všichni dostali pivo a nikdo stále nic neříkal, jen Beníšek se tiše chichotal a vystouplý ohryzek mu pod rolákem poskakoval.
Něco tu dneska nehraje, pomyslel si Martin, když v tom zaslechl z venku známý šoupavý zvuk.
„Stará Lavíková už se pajdá, chichííí,“ dusil se smíchem Beníšek a viditelně se mu ulevilo. Měl důvod promluvit a rozrazit nervózní ticho, kterému nerozuměl.
„Drž hubu,“ pronesl Jungwirh na adresu Beníška, ale usmíval se přitom. Takhle se obvykle bavili. Beníšek vždycky mluvil o své ženě jako o té staré opici a Jungwirh ho se smíchem okřikoval. Noha byl potichu a jen se choulil do svých montérek.
Paní Lavíková překročila ztěžka práh a sunula za sebou svoji delší nohu. V igelitce o sebe cinkaly láhve s utopenci a zdálo se, že přes šátek stažený do čela nic nevidí. V polovině cesty uprostřed výčepu se však na vteřinu zastavila. Chvilku překvapeně zírala na stůl štamgastů, pak rychle doběhla zbytek cesty a zmizela za závěsem.
Martin zaregistroval její bledý obličej, když kolem něj proklouzla do zázemí. Ještě aby byla nemocná, pomyslel si. To by mi tak scházelo. Měl bych ji zkontrolovat. Natočil všem pivo a vydal se za Lavíkovou dozadu.
„Copak se děje, paní Lavíková? Nevypadáte dneska moc dobře. Nebo se pletu?“ promluvil k zástěře na zádech.
„Nic se neděje… jen… ale nic.“ Ani se neotočila.
Martin potlačil chuť ji pohladit po zádech. Měl ji vlastně celkem rád. Jo, byla to trochu bláznivá stará ženská, kterou vlastně dostal spolu s vybavením hospody, ale zároveň byla také jedinou osobou, se kterou se dalo trochu mluvit. Věděl, že žije sama, a zřejmě proto měla čas mu připravit utopence, vytřít podlahu a umýt nádobí. Rád jí za to dal nějakou stovku.
„Tak co se děje, ven s tím,“ naléhal.
„Asi jsem sem dneska vůbec neměla chodit, to mi tak scházelo,“ brblala pro sebe. „A měla bych vám to říct…“
„Co mi chcete říct?“ nedal se Martin a nahlédl přitom za zástěnu, jestli je ve výčepu všechno v pořádku. Když se otočil zpět k Lavíkové, stála již proti němu čelem.
„Teď mě dobře poslouchejte, Martínku,“ připadal si jak malý kluk. „Asi tomu nebudete věřit, ale je to svatá pravda. Já nevím, jak je to možný, ale ten dědek s tím malým klukem už tady dvakrát byli, a vždycky to dopadlo špatně. Každej, kdo od nich dostal ten zpropadenej balíček, byl do roka na prkně.“
„Ale neblázněte, ženská,“ chlácholil ji Martin a chtěl se vrátit do výčepu. Chytila ho za zápěstí.
„Počkejte, je to tak, přísahám,“ nedala se.
„Opravdu. Viděl jste tu černobílou fotku, co visí nad stolem štamgastů? Je tam celá parta chlapů, co tenkrát dělali na pile pod lomem. Naživu jsou z nich už jen tři, Beníšek, Noha a Jungwirth. Dva z nich zemřeli po tom balíčku. A ten vysokej chlapík, co stojí vlevo od nich, nepřipomíná vám někoho? Je to přece ten dědek! Nezdá se vám to divný?“
Martin jen mávl rukou a vrátil se do výčepu dotočit pivo. Pohled mu zabloudil ke staré fotografii. Z dálky nerozeznal tváře osob na fotce, ale jasně viděl siluetu vysokého muže vlevo od skupinky. Byl tam. Očima sklouzl dolů ke štamgastům a střetl se s ledovým pohledem starého muže. Mráz mu po zádech proběhl až k zátylku. Muž ho upřeně pozoroval, a Martin ten pohled nevydržel.
Ví to. Ale co? Tu starou báchorku co vyprávěla Lavíková? Nebo že jsme si o něm povídali? Nesmysly! Chlácholil se Martin. Přece nebudu věřit nějakým povídačkám, přesvědčoval sám sebe.
„Vy mi nevěříte,” začala Lavíková, jen co se vrátil do kuchyně. „Staly se tam prej tenkrát strašný věci. Při odsunu. Všude byl zmatek a zlá krev za ty roky okupace. Chlapi z pily hnali Němce přes les pryč, ale u lomu se prý něco semlelo a umřela tam spousta lidí. Ženy i děcka. No a na starosti to prý měli hlavně ti dva, co zemřeli.”
„To může být pravda, ale vy mi tady říkáte, že ten dědek je nějakej duch nebo co, kterej se chodí mstít všem těm chlapům a postupně je zabíjí? To už je trochu moc, ne?“ oponoval Martin, ale svíravý pocit na hrudi ho nepřecházel.
„Já nevím, jestli je to duch, nebo není,“ nedala se Lavíková. „Ani nevím, co se tam stalo, ani co s tím má společného ten chlapec. Vím jen tolik, že tu byl už dvakrát a dvěma chlapům z té party dal ten balíček s holubama. No a ti pak umřeli. Jungwirth si jednu tu jeho návštěvu taky pamatuje.“
„Vždyť je to jednoduché, tak si ty holuby nevezmu, nebo se dědkovi vyhnu,“ vysvětloval Martin.
„Takhle to nefunguje, jsou věci mezi nebem a zemí, co neovlivníme. Já vám říkám, že ten dědek s tím klukem nosí smrt,“ třásla se po celém těle. „Jungwirth tu byl, když ten dědek přišel podruhé. Tenkrát nám to s těma holubama nedošlo, ale když ten balíček dostal druhej chlap z dolu a taky umřel, tak to bylo jasný.“
Martinovi už to přišlo absurdní, připadal si jako v nějakém hloupém filmu.
„Já jsem sem vůbec neměla chodit a vy raději počkejte se mnou vzadu, až to tam skončí,“ chytla ho opět za ruku.
Vřelo to v něm. Nemohl se rozhodnout. Chtěl zůstat a schovat se s Lavíkovou v kuchyni. Ani ne tak kvůli tomu, že by se bál nějakého prokletí, ale najednou měl pocit, jako by se mohl schoulit pod její ochranitelská křídla a zapomenout na všechno, s čím bojuje. Nebo se opravdu bojí? Přece nebude utíkat. To už by byla poslední kapka. Rozhodl se přece dnes ráno, že se postaví nepřízni osudu a bude brát svou práci vážně. Že nebude chlastat. Že vydělá dost, aby odsud mohl zmizet! Schovávání v kuchyni není dobrý začátek. To mu v ničem nepomůže. Rozhodl se.
Jemně stáhl zaťatou ruku Lavíkové ze svého zápěstí a podíval se jí do očí.
„Nebojte se.“
Závěs se rozvlnil a Martin stál odhodlaný ve výčepu. Hlasitě vydechl a setřásl ze sebe obavy. Pohlédl ke stolu, kde panovalo nepřirozené ticho. Všichni ho sledovali a jejich tváře se uvolnily.
Co se děje? Pomyslel si a ve dveřích zahlédl siluetu odcházejícího muže. Chlapec, kterého muž vedl za ruku, na něj otočil hlavu a s úsměvem mu zamával na rozloučenou.
Konečně, napadlo ho. Ta šaškárna je za námi.
Masařka prolétla kolem jeho obličeje a zamířila k pultu. Několik drobných mincí vyskládaných do komínku stálo na výčepu hned vedle papírového pytlíku. Kromě malé krvavé skvrny, na které přistála moucha, byl čistě bílý, plný mrtvých tělíček ptáků. Byl jeho.
***
Poznámka na konec: Tato povídka je součástí knihy Trojpovídky. Je to první text ze tří, takže příběh má nezávislé pokračování… ;)