Bylo jí hrozně. Místo nohou měla dvě konve s vodou. Stáří není pro sraby, jak řekla Zázvorková, a je to pravda, teď už to pomalu může podepsat. Otevřela schránku na dopisy, za inkasem byla schovaná obyčejná obálka. Zdálo se jí, že jemně zavoněla. Je to divný, soukromá pošta už nepřišla léta. Dovlekla se s nákupem a záhadným dopisem až ke dveřím bytu.
Zadívala se pozorněji na adresu. Takže Vážený pan Josef Bahbouh, písmo jí nepřipomíná nikoho, koho by znala, ale byla si jistá, že to psala ženská ruka. To jste se milá paní netrefila, vážený pan je toho času v Třeboni. Ano, neznámá má pěknej rukopis a k tomu ta zvláštní, skoro neznatelná a navíc snad i povědomá vůně. Pitomej třes. Konečně se jí podařilo odemknout byt.
Doteď doufala, že tohle už má za sebou, už to přece bylo hodně roků v klidu. Udělalo se jí mdlo, jak rychle se ozvaly staré známé pocity. Jak to, že i v bezmála osmdesáti ji rozruší takové podezření? Blbost! Bude to nějaká Pepova starodávná spolužačka. V době mobilních telefonů si propánakrále nebude dopisovat s milenkou. Zvědavost jí ponoukala, ale snad ctí nějaké zásady. Otevírat dopisy, které jí nepatří, to je pod její úroveň. Ještě v kabátě a botách si nalila panáčka becherovky na uklidnění a usmála se povzneseně a snad i hrdě, jak odolala pokušení dopis otevřít. O hodinu později se jí dopis nezdál už tak podezřelý, odnesla ho manželovi na psací stůl a s nohama ve vířivce si pustila další díl nekonečného seriálu.
V noci se paní Bahbouhová náhle posadila na posteli, protože bezpečně věděla, odkud zná tu vůni. Je to tak strašně dávno, že to ani nemůže být pravda. Kolik let? Začala počítat, ztrácela se, ale nakonec věděla, že to bylo před třiatřiceti lety, kdy Jihočeské vodovody a kanalizace národní podnik letěly k Černému moři a tam se ten její donchuán zapletl s takovou… no hodně hezkou pětadvacítkou, jen co je pravda. Byla to Monika a přesně takhle voněla, tuzexově. Myslel si tenkrát, blázen, že o ničem nevím, že jsou ostražitý, ale vždyť ten trouba byl tak zamilovanej, že se to nedalo přehlídnout. Věděli to skoro všichni z celýho zájezdu a kdo ještě nevěděl, tomu to někdo pošeptal. Ty soustrastný všechápající úsměvy… Do rána už toho moc nenaspala.
Blížila se desátá dopoledne, kdy si s manželem zpravidla telefonovali. Má mu o tom říct, že je tu nějakej divnej voňavej dopis?
„Ahoj Věro, jak beze mě žiješ?“ Nedalo se pochybovat, že pan Bahbouh má dobrou náladu.
Bez tebe by mi bylo dávno líp, pomyslela si, ale místo toho řekla: „Ahoj, vždyť to znáš, každej den je stejnej, Pepo. Bolí mě nohy.“
Nikdy jí moc netěšilo telefonování s manželem, bylo to nějaké málo spontánní, bylo to nudné. Nechápala dost dobře, čímostatní ženy uchvacoval. Zřejmě výhradně bez ní byl zábavný společník.
„A co ty? Máš dnes hodně procedur?“ zeptala se, aniž jí to nějak zvlášť zajímalo.
Z hovoru se ještě dozvěděla, že má parafín a masáž, no to si chlípnej dědek zase užije mladých rukou. Náhle už nedokázala ovládnout napětí a vyštěkla:
„ Máš tu nějakou korespondenci, soukromou.“
Dědek na druhém konci zahučel: „Aha! Věruško, radši to neotevírej, máš slabší srdce.“
Co si ten idiot myslí! Tím mě tedy dvakrát neuklidnil, ani moje srdce.
„Víš co, Pepo, já už budu radši končit, neboj se, mně je nějakej dopis pro tebe putna. Nazdar!“
„Aby to třeba nebylo parte,“ už do hluchého telefonu řekl Pepa Bahbouh, bývalý sukničkář, který měl náhle problém.
Jo, natrápil se Věrku dost, nemohl si v mládí a vlastně ještě docela nedávno pomoct, měl rád ten stav, kdy dobýval a poznával cizí ženu krůček za krůčkem, a to bylo nakonec to nejlepší. Jakmile dámu získal kompletně, něco se po pár schůzkách pokazilo a on se rád a s postupujícím věkem stále raději vracel ke své jistotě ztělesněné zákonitou ženou. Jeho Věra byla rozumná ženská vychovaná podle staré školy, že muž je hlava rodiny. A že lepší nějaký manžel než žádný. Mimochodem tu rodinu se jim založit nepodařilo a zdálo se mu, že ani jednoho bezdětnost tolik netrápí. Teď žil důchodce Pepa ze vzpomínek, víceméně milých. Díky nepříjemnému telefonátu neměl ale teď žádný požitek z tření a hnětení svých starých zad pohlednou masérkou, a to mu přišlo líto.
„Co jsem z něj celej život měla? Hlavně to pitomý jméno, abych ho všude hláskovala,“ byla paní Bahbouhová v ráži, když zavěsila a ani se s manželem nerozloučila. On teď stejně nebude mít v lázních klid a to mu patří. Ale ten klid už nenalezla ani ona, její vztek se teď pomalu měnil v lítost, jak už to tak bývá. A taky to tak bývá při sentimentální lehkéopičce, kterou si paní Věrka během chvilky přivodila. Pokračovala ve své samomluvě:
„Ani to dítě mi nedal, to jediný, co jsem potřebovala, aby ten život nebyl tak hořkej a trpkej. A prázdnej. Takovejkurevník a na dítě se nezmoh!“
Když si to tak všechno nahlas sečetla, a nutně si musela přiznat vlastní neplodnost, tudíž i nesmyslnost takové výčitky,klesla v ložnici na postel a začala plakat.
Pepa v nedaleké Třeboni měl tak trochu předtuchu, co by mohl dopis skrývat, a proto manželku varoval. Něco už zaslechl od dávného kamaráda, ale nebylo to jisté a nechtěl tomu popravdě ani věřit. Uklidňoval se, že i kdyby Věra porušila listovní tajemství, není to žádný důkaz. Důkaz nevěry. Ne všechny, ale většinu jich v manželství zatloukl, až se tomu sám podivoval a výsledná bilance stále čechrala jeho mužské ego. Je to ale pryč, teď už může jen vzpomínat, se kterou to bylo hezčí. Ta Monika, o kterou se zřejmě jedná, byla ale hodně výjimečná a byl tenkrát jedinkrát v životě v pokušení rozvést se. Ale Věru měl opravdu rád, neuměl si život bez ní představit. Budiž mu přičteno ke cti, že měl teď o manželku vážnou starost a rozhodl se, že zajede domů.
Paní Bahbouhová byla přesvědčená, že se zblázní, pokud psaní neotevře, ať už se to smí nebo nesmí. Celej život ho omlouvám, jsem shovívavá, teď je myslím čas NĚCO udělat. Tolik toho zůstalo nevysloveno, aby to nebolelo. Je třeba si přiznat, že neměla odvahu, celý život razila heslo radši nevědět. Teď má mimořádnou příležitost pochlapit se a podívat se pravdě do očí. Ona mu byla vždycky věrná jako hraboš stepní. Ale to neznamená, že ho nějak zvlášť milovala. Možná kdysi. Prvních deset let manželství se snažila umírnit manžela, předcházela si ho, aby neměl potřebu chodit za jinými, stejně to nepomohlo, tak rezignovala. Kde se jenom vzalo tolik cynismu a lhostejnosti? Takhle to před těma pětapadesáti lety, kdy si Bahbouha brala, nechtěla.
Ztěžka se posadila na posteli, uhranutá dopisem na psacím stole vstala, udělala těch pár kroků, vzala bez zaváhání obálku a nožíkem na dopisy stejně rozhodnutě otevřela tajemství. Sedla si pro jistotu na židli u stolu a začala číst.
Vážený pane Josefe,
odvažuji se Vám napsat, i když chápu, že Vám určitě způsobím šok. Nějakou chvíli jsem váhala, ale myslím, že máte právo vědět, jak se věci mají. Vzpomínáte na paní Moniku Vystrčilovou? Myslím, že ano. Je to moje maminka a musím Vám s velikou lítostí napsat, že před dvěma měsíci zemřela. Byla skoro rok nemocná a za tu dobu mi svěřila, že se s Vámi určitý čas stýkala a přiznala, že Vás měla moc ráda a ještě něco… Nevím, jak jinak bych Vám měla dát vědět, že Vás maminka uvedla jako mého otce. V mém rodném listě je otec neznámý. Bude mi dvaatřicet let a maminka mi nikdy dříve nechtěla říct, kdo je můj táta. Když jsem byla dítě, věděla jsem jen, že nikdo z těch strýčků není mým opravdovým tatínkem. Teď, když už maminka není, bych Vás konečně chtěla poznat. Máte i tříletého vnuka Jonáše.
Vaše Viktorie
Z obálky paní Bahbouhová vytáhla ještě fotku mladé ženy s dítětem. V obou poznávala rysy svého manžela. Nechápala, že cítí spíše úlevu, než vztek nebo lítost. A ještě méně chápala, proč se na ty dva začíná těšit. Usmála se. Nakonec by to stáří nemuselo být až takový boj se srabáctvím. Z předsíně zaslechla manželův hlas.
***
Poznámka: Více podobných povídek, které vznikly během mých kurzů tvůrčího psaní, najdete zde.