Nejsem expert na japonské divadlo a za tento pohnutlivý příklad vděčím japanistce doktorce Lucii Lucké a její přednášce. Kvetoucí, bohatá japonská dramatika dlouho vůbec nemluvila o lásce. Nám, uvyklým žít v jiném narativním klimatu, se to zajisté zdá zvláštní. Kdykoli jdeme do kina či do divadla, jdeme tam s neomylným přesvědčením, že ať bude drama o čemkoli, najde se v něm i nějaký Jeníček a nějaká Mařenka, kteří nám předvedou jednu z nesčetných variant lásky. Ne tak japonské drama do konce sedmnáctého století. Jeho klíčový pojem zněl giri – závazek a čest. Divadlo tematizovalo macho příběhy o hrdinství a dobrodružství, ale milostné historky ho nezajímaly.
Potom se objevil dramatik Monzaemon Čikamacu, někdy zvaný japonský Shakespeare. Během jeho života se stalo, že ve městě spáchal společnou sebevraždu milenecký pár. Měšťan se zapletl s prostitutkou, nadělal dluhy, jeho rodina tomu nepřála a nutila ho k výhodnému sňatku. Milenci se vzali za ruce a skočili ze skály. Událost svou neobvyklostí vzrušila celé město. Čikamacu se chopil štětce, a roku 1703, dokud ta věc byla v živé paměti, uvedl hru Dvojitá sebevražda v Sonezaki a hra prý vzbudila senzaci. Do japonské dramatiky vstoupil zcela nový motiv, nindžó aneb lidský cit.
Během další generace se objevily dva velké trendy: jednak společná sebevražda milenců se stala módním námětem japonské dramatiky a jednak – a to nás ovšem zajímá nejvíc! – skutečných mileneckých sebevražd silně přibylo. Další a další páry řešily svoje milostné trable společnou smrtí a další a další divadla měla co hrát. Prý docházelo k tak kuriózním propletencům, že postavy milenců – tedy postavy, které měly své předchůdce ve skutečných sebevrazích – na scéně pronášely dialogy typu: “Teď zemřeme a já doufám, že o nás brzy někdo napíše hru. Přála bych si, aby mou roli hrál pan X a tvou roli pan Y a aby čtec při čtení o naší smrti hlasitě plakal do svého černého rukávu.“
To už je fikce na druhou, hra na hru a odraz v odrazu. Ale přes všechnu smutnosměšnost oné situace to ukazuje, jak tenoučká a průlinčitá membrána je mezi reálným světem a jeho obrazem. Vliv proudí oběma směry. Každý příběh, který dáme do oběhu, uplatní svoji sugestivní sílu. Příběhy jsou nástroj, kterým segmentujeme chaos a dáváme smysl tolátnímu nsemyslu. Žijeme mezi nimi a v nich. Jsme šimpanzi, kteří začali vyprávět příběhy, a proto se nám svět jeví úplně jinak, než se kdy může jevit jiným šimpanzům.
Na rozloučenou citát z mého oblíbeného Pratchetta: „Síla příběhu. Neodcházejte bez ní z domu. A nikdy, nikdy, nikdy ji nepodceňujte!“
Kompletní obsah tohoto seriálu článků
- Úvod do seriálu tvůrčího psaní spisovatelky Daniely Fischerové
- Příběh je král vší literatury
- Neexistuje příběh bez autora
- Význam pokecáníčka
- Co dělá příběh příběhem?
- Magické a proto budí vždy otázku a proč?
- O začátcích a koncích příběhů
- Pozornost věnovaná začátku
- Různé začátky různých autorů
- Tvůrčí psaní – pravidla uzavřených sekvencí
- Konci příběhů se musíme také věnovat
- Konec dobrý, všechno dobré
- Nekonečný příběh
- Příběhy pravdivé a smyšlené
- Jak ovlivňují příběhy náš život?
- Jak na nás příběhy působí?
- Fikce na druhou
- Kniha Drbání kožichu