Ale jak je to se zpětným odrazem, s působením už hotových příběhů na nás?

Německý literární vědec Erich Auerbach nazval svou knihu o  literatuře Západu Mimésis, aneb Nápodoba. Že literatura napodobuje život, je prostopravda. Ale nakolik život, tedy my sami, napodobujeme literaturu?

„Příběhy, v nichž se lidé učí z chyb jiných, jsou   známkou civilizace.“ napsali Pratchett, Stewart a Cohen, spisovatel a dva vědci, ve své úvaze o podstatě příběhu. To neodkazuje k žádné „výchovné literatuře“, ale k faktu, že každá fabule poskytuje vzor. Užitečný vzor, mylný vzor,  vzor vedoucí do neštěstí… ale tak či tak vzor.

„Scénář našeho osudu je vždycky podmíněn osobní mytologií,“ prohlásil v jedné přednášce psychiatr Radkin Honzák. Příběhy, které na nás zapůsobí nejvíc, se podílejí na našich osudech víc, nežli si myslíme.

Asi před patnácti lety se mi přihodilo, že jsem se zapletla do bouřlivé veřejné diskuse o vlivu televizního násilí na děti. Několik měsíců se na stránkách všech velkých deníků objevovaly ostré názory obého druhu. Pod  tehdejší obavou ze znovunastolení cenzury tak záhy poté, co jsme se jí zbyli, ležela otázka mnohem zásadnější: nakolik narativní fikce ovlivňuje naše jednání. Věnovala jsem tomu tématu tehdy řadu týdnů nepovrchního studia a dodnes pro mě zůstává nejvalidnější odpovědí článek v mezinárodním lékařském časopise Lancet, který shrnuje dvacet let bádání a zhruba čtyři tisíce dílčích výzkumů. Jeho resumé zní,  že jsou zde přesvědčivé důkazy, že screen violence aneb zobrazované násilí jednak má výrazně negativní dopad na fyzické, duševní i sociální zdraví a jednak svádí k napodobování. Článek končí větou Discussion is over, tyto závěry považujme za platné.

Odhlédnuto od otázky násilí, celá má životní zkušenost tomu přitakává. Všechny příběhy, které jsme kdy slyšeli, viděli či četli, formují naše názory. To ony vytvářejí kódy, schémata a  paradigmata, ten klamný pocit samozřejmosti, že “tak to přece chodí, tak přece věci jsou“. Fiktivní figury mají své fanoušky i napodobitele. Sherlock Holmes, Hamlet i Jára Cimrman mají na naší citové mapě větší prostor než naši sousedé z téhož podlaží. „Karkulka s Popelkou přemosťují Evropu spolehlivěji než euro.“ řekl filozof Petr Piťha. V dětství slýchané pohádky jsou do nejdelší smrti vytyčeny před závorky našich úsudků.

Kompletní obsah tohoto seriálu článků

  1. Úvod do seriálu tvůrčího psaní spisovatelky Daniely Fischerové
  2. Příběh je král vší literatury
  3. Neexistuje příběh bez autora
  4. Význam pokecáníčka
  5. Co dělá příběh příběhem?
  6. Magické a proto budí vždy otázku a proč?
  7. O začátcích a koncích příběhů
  8. Pozornost věnovaná začátku
  9. Různé začátky různých autorů
  10. Tvůrčí psaní – pravidla uzavřených sekvencí
  11. Konci příběhů se musíme také věnovat
  12. Konec dobrý, všechno dobré
  13. Nekonečný příběh
  14. Příběhy pravdivé a smyšlené
  15. Jak ovlivňují příběhy náš život?
  16. Jak na nás příběhy působí?
  17. Fikce na druhou
  18. Kniha Drbání kožichu

Vložit komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *